Malířův deník Note · Světová kořist

Ach, jak bych si přál mít s sebou barvy a pořádné plátno. Toužím namalovat údolí Sangora. Ta nebesa za soumraku. Ty louky. Tu horu, jež se tyčí na obzoru a kterou vidím ze své skrovné chalupy, v níž jsem našel přístřeší. Lidé vidí skalistý útvar, ale já, Jacopo da Rimini, vidím vlka. Mocné zvíře, kterak odpočívá a shlíží na údolí. Jeho hlava se však otočila na mě a pozoruje mě, jako by zvažovala, že skočí a lapí mě do svého divokého chřtánu.

Sangorská příroda je zázračná, avšak přísahám bohu, zdejší lid nemá pro umění cit. Navštívil jsem Svartrau, největší město v údolí, a přestože jsem tam spatřil několik stavitelských zajímavostí, došlo mi, že jsem skutečně daleko od slovutné Lombardie. Jenže do své vlasti se vrátit nemohu – rod Malatestů má dlouhé paže a ještě delší paměť.

Takže své dny nejspíš dožiju tady a budu snít o obrazech, které bych mohl namalovat k úžasu světa. Anebo ten vlk jednou možná skutečně oživne a to bude konec Jacopa da Rimini.