Žer bližního svého Kniha · Sběratelné kusy

V údolí Sangora byla kdysi jedna vesnice, jejíž název bude nejlepší zapomenout. Bylo v ní sotva něco víc než hlína a prach, až její obyvatelé jednou našli podivný krystal, jasný jako slunce v kleci. Říkali, že jeho záře léčila.

Poutníci tam přicházeli z dalekých provincií, neboť je přitahoval příslib odpočinku a zázraku. Vesnice vzkvétala a otevřela krčmu, aby sloužila hostům. Zdejší jídlo bylo brzy stejně proslulé jako onen samotný kámen.

Jenže roky plynuly a lidé z okolních osad si začínali všímat, že někteří lidé, kteří se do vesnice vydali, už se nikdy nevrátili domů.

Zpočátku jich bylo dost málo, aby se na to zapomnělo. Pak příliš mnoho, než aby to uniklo povšimnutí. A tak přicházeli cizí lidé hledat své ztracené příbuzné, leč našli leda přátelské tváře a zmatená slova: „Ten tu nikdy nebyl.“ nebo „Ta odešla už před několika měsíci.“

Pravda však byla taková, že vesničané začali své hosty pojídat – jakož i každého, kdo se odvážil je hledat. Něco v nich probudilo hlad dosud nevídaný – nikoliv po krvi, nýbrž po lidském mase. A jak hodovali, světlo krystalu začalo pohasínat, až se zcela vytratilo. Už nedával najevo svou potřebu, už neprahl.

Hlad se změnil. Jejich kůže začala být volná a sinalá, nehty se jim proměnily v zahnuté spáry a oči začaly zářit stejným jasem, jaký kdysi pocházel z jejich vzácného kamene.

Kňazovy stráže přišly s ohněm a železem. Několik zrůd pobily. Zbytek uprchl do hlubokých slují v nedalekých útesech.

Dodnes prolézají puklinami a trhlinami a jejich hlad není nikdy nasycen. Žádná čepel jen nedokáže všechny ulovit, neboť jeskyně se zdají být prázdné a tiché. Jenže oni tam jsou, žijí ve stěnách a čekají na někoho dost bláhového, aby se přiblížil.