Vojákův dopis Papír · Místa zájmu

Má nejdražší Bilyano,

Doufám, že tě tento dopis zastihne při dobrém zdraví. Já jsem v pořádku – jídla mám dost a dělám dobrou práci ve jménu našeho kňaze. Nedávno nás přesunuli do nového tábora. Snad ti budu moci psát častěji – moc se tady toho neděje. Rozhodně nic tak divného jako to, co se mi stalo, když mě nasadili do Parlity.

Víš, zastavil jsem na cestě jednoho potulného kupce, abych se podíval, jestli nepatří k těm zatraceným povstalcům. Ukázalo se, že je to slušný chlapík, a dali jsme se do řeči. Říkal, že když byl na cestě severně od Parlity, blíž k horám, spatřil nějakou osamělou chalupu. Neodvážil se k ní přiblížit, ale nadhodil, že by to bylo dokonalé místo pro skrýš vzbouřenců. A tak jsem se rozhodl tam podívat – znáš mě, neustále doufám v povýšení.

Nebyl to úkryt manumitů. Bylo to – no, nejsem si jistý. Asi kovárna. Byla tam nějaká zvláštní kovadlina a pár kladiv. V kovářství se vyznám, vždyť jsem v mládí pomáhal strýci Gozavovi, ale ty kovy, které tam ležely – něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Měly takový zvláštní lesk. A možná se budeš smát, ale přísahám bohu – celou tu dobu jsem slyšel takový tichý zvuk, který mi zvonil v uších.

A když jsem se chtěl jedné té rudy dotknout, náhle se za mnou objevil velký uriáš. Popadl mě za krk a vyhodil mě z chalupy. Byl jsem si jistý, že mě sežere, a tak jsem se začal modlit k bohu – ale on místo toho řekl: „Běž a už ne vracej. Příště zabiju.“ Tak jsem utekl. A kapitánovi jsem o tom vůbec neříkal.

Nevím, co byl ten uriáš zač. Ale myslím, že nebyl normální (jestli se tak ty stvůry vůbec dají popsat) – než mě vyhodil ven, všiml jsem si, že mu chyběly rohy. Jako by je někdo ulomil a ty pahýly vypálil.

Jsi jediná, komu jsem se rozhodl to prozradit – přesně jak jsem slíbil, když jsme se brali, že mezi námi nikdy nebude žádné tajemství.

Věz, že tě z celého srdce miluji.

Navždy tvůj

Ignat