Bajka o želvě a lišákovi, 2. část Kniha · Příběhy postav

Lišák vyčkával, až želva projde kolem něj. „Poslyš, nejsi ty ta želva, o které jsem toho tolik slyšel?“ zeptal se přátelsky. Želva se na toho cizince podívala a řekla pomalým, rozvážným hlasem: „Ano, to jsem já. Můžu ti pomoci?“ Želva sice byla samotář, ale byla vždy ochotná pomáhat druhým. I cizincům, které potkala v lese a jejichž úsměv říkal něco jiného než jejich oči.

Lišák řekl: „Ach, nerad bych tě obtěžoval… ale ano, když už jsi tak laskavá. Prosím, pojď za mnou.“ A tak se spolu vydali hlouběji do lesa. Želva – jelikož to byla želva – samozřejmě šla jako vždy, velmi pomalu. To lišáka vyvádělo z míry, neboť cítil, že jeho hlad už nevydrží dál čekat. Když se rozhodl, že jsou dost daleko z dohledu zvídavých očí, skočil na želvu. „Ten krunýř ji moc dlouho neochrání,“ pomyslel si, „proti tak mrštnému soupeři, jako jsem já!“ Ach, ale to se šeredně mýlil.