Paní a klisna Kniha · Sběratelné kusy

Za měsícem osvícených nocí, kdy se oblaka roztahují jako závěs, můžeš koutkem oka zahlédnout bílou klisnu a její jezdkyni, kterak cválají po lesích. Nedotčené tokem času, věčné.

Kdysi dávno, předávno, byla ta klisna oblíbeným koněm manželky krutého pána. V jejích temných očích paní našla něžnost, kterou jí svět upíral. Jedné noci se jí sotva podařilo uprchnout před vražednou rukou svého manžela. Vyhnula se úderu a utíkala, utíkala pryč a křičela o pomoc. Její nářky se nesly po poli zalitém měsíčním svitem a nocí se k ní přiřítila klisna bílá jako sníh.

Pán jim však nedovolil utéci. Zamířil svou kuší a šipka klisně probodla srdce. Kůň se měl na místě svalit, avšak nepolevil. Krev zkrápěla bílý plášť její paní, zatímco ji unášela daleko mimo pánův dosah a popírala samotnou smrt, dokud žena nebyla v bezpečí. Teprve pak se ten udatný kůň zhroutil a přijal svůj konec.

Paní prožila zbytek svých dní v míru, ale nikdy nezapomněla na toho nejvěrnějšího přítele, kterého kdy měla. Když zemřela, měsíc zářil jasněji než kdy dřív, a jakmile otevřela oči, stál nad ní klisnin duch čekaje, až spolu konečně opět vyjedou.

Ty dvě spolu od té doby jezdí. Hledají ženy a dívky uvězněné v krutých rukou a volají na ně, aby se za nimi rozeběhly do noci, kde jim paní nabízí pomoc. Pakliže přijmou, zmizí spolu ve svitu měsíce a nenechají po sobě nic než ozvěnu kopyt rozplývající se za úsvitu.