Skutečný příběh manumitské vzpoury Kniha · Sběratelné kusy

Tuto zpověď píšu sám od sebe, ve snaze o rozhřešení, ale také má posloužit jako výrazná výstraha. Byl jsem součástí místní skupiny manumitů, kteří se schovávají v lesích nedaleko Maragiru. Přidal jsem se k nim, neboť jsem se nechal oklamat jejich donebevolajícími lžemi o našem kňazovi. Než mi došlo, že mě podvedli, bylo příliš pozdě. Byl jsem nucen odevzdat veškerý svůj majetek vzbouřencům, kteří mi vyhrožovali, že pokud se pokusím odejít, budu „trpět“.

Nikdy jsem se nesetkal s Chřástalem ani s nikým důležitým, ale byl jsem svědkem toho, jak maragirští povstalci páchají strašlivé věci nejen těm, které považovali za své nepřátele, ale i nevinným lidem. Ukradli obilí ze dvou vesnic. Šli na hřbitov, vykopali mrtvá těla a okradli je o všechno, s čím byla pohřbena. Uřízli uši jednomu sirotkovi, aby se „pocvičili“. Otrávili studnu a poté, co dva lidé zemřeli, to svedli na vojáky. A přinutili mě dělat spoustu dalších věcí, tak odporných, že je zde nebudu ani zmiňovat. O těch bude vědět jen můj zpovědník.

Po dvou měsících se mi konečně podařilo utéct. Dnes vím, že už se do Maragiru nikdy nevrátím. A varuju všechny: držte se od manumitů dál, za každou cenu! Pokud víte, kde jsou nebo co mají za lubem, okamžitě to sdělte vojákům. Ušetřete sebe i své milované ohavností, které jsem musel přetrpět.